Psala jsem, psala jsem, propisce došla náplň a dopsala jsem. Tak teď píšu na počítači.

1. kapitola-Oheň v Carvahallu

12. května 2008 v 18:01 | Alisha Trianel Fare |  Oheň a vítr
Ten muž se mu vyloženě nelíbil. Připadal mu takový…zlý. Měl tmavé vlasy protkané stříbrem a šílené oči, jinak se nazvat nedaly. Eragon se ho ale nebál, zatím.
Tento vysoký muž přijel do Carvahallu za Bromem, zdejším vyprávěčem. Zaplatil si pokoj ve zdejším hostinci.
Spolu s ním přijel za Bromem i další muž, ale ten měl kápi a tak Eragon nevěděl, jak vypadá. Byl ale vyšší než první muž a zdál se být přátelský.
Když se ho Eragon opovážlivě zeptal, proč si nesundá kápi, odpověděl. :
"Mám za sebou jistou nehodu a od té doby svou tvář radši skrývám. Je to tak lepší, když lidé nevědí, jak vypadám, než aby se mnou zacházeli jako s vyvrhelem."
"Já jsem taky vyvrženec. Věčně chodím po dračích horách a ještě se mi nic nestalo, ostatní chtějí, abych tam nechodil, ale já jdu vždycky zase znova,"řekl mu Eragon a sklopil oči.
"Jen málokdy můžeme vyhovět přáním všech okolo nás."
"Jenomže, on nikdo nechce, abych tam chodil."
"Jistě, to budou říkat do té doby než jim tvé loudání se po horách něco přinese. Třeba jestli tu máte bylinkářku, tak v dračích horách roste spousta bylin, které by se jí možná hodili. Pro ni by to mohlo být výhodné,"řekl mu muž a podle hlasu mu bylo tak pětadvacet. Na tváři sedmiletého chlapce tahle slova vyvolala úsměv, pak asi něco spatřil, protože odběhl.
Eragon sice nic zvláštního neviděl, ale vzpomněl si, že už dávno má být doma na obědě.
Dva muži se mezitím, co jedl, vydali do Bromova domu. Faolin si ještě cestou uvědomil, že ten chlapec sem nezapadá, všichni, které tu viděl, měli světlé vlasy, ale ten kluk je měl tmavě hnědé.
"Neměli jste sem chodit!"řekl Brom rozhořčeně, když jim otevíral.
"Ale…"začal přátelský muž.
"Zvlášť ty ne, Faoline! Můžou tě kdykoliv odhalit a víš, co by král dal za živého elfa?!"
"Mě by živého nedostali!"odsekl mu na to elf.
"Nemluv se mnou tímhle tónem mladíku! Možná, že jsi elf, ale pořád jsem starší než ty!"
"A jsi bývalý jezdec! Kolikrát budu muset ještě tohle poslouchat?"zavrčel Faolin, když si sedal ke stolu a jeho společník ho následoval i s Bromem.
"Tak a dost! Nejsme tu kvůli hádkám!"
"Máš pravdu, Hyire,"uklidnil už se Faolin.
"Tak proč tu teda jste?"
"Zjistili jsme, kdo dělal tu zlatou skříňku, kterou jsme našli před čtyřmi lety."
"A kdo teda?"
"Palancarové, ty znaky na bocích té skříňky jsou vlastně písmem Palancarů, ty sice mluvili stejně jako ostatní lidé, ale psali jinak."
"A víte co znamenají?"
"Bohužel ne a právě proto jsme se vydali za tebou, protože jsi mi říkal, že se usadíš v údolí jménem Palancar a doufali jsme, že někdo odsud umí ty znaky přečíst."
"To dost pochybuji, poslední koho jsem znal a uměl alespoň trošku Palancarsky číst byl Morzan, kterého to naučila Eviän(tak se říkalo Seleně). Možná to umí Murtagh, ale že by se našel někdo další? To pochybuji. Palancary vyvraždil Galbatorix před víc jak padesáti lety. Ten jazyk už je zapomenutý,"řekl Brom smutně.
"A nikdo tady neumí Palancarsky číst?"zeptal se Hyir.
"Myslím, že ne. A i kdyby jen málo lidí by nám bylo ochotných pomoci,"odpověděl mu Brom a začal se bavit s Hyirem. Faolin se s pocitem, že tam vůbec nemusí být vytratil z Bromova domu i se zlatou skříňkou. Před tím než vyšel si natáhl kapuci. Vydal se lesem a přebrodil i řeku, opět šel lesem, přičemž mu jedna větev srazila kapuci a nakonec se vyšplhal na hodně vysoký kopec a tu náhle se mu před očima objevila neuvěřitelná podívaná.
Zbytky starého kamenného kradu, v pozadí vodopád a uprostřed nich seděl velkém kameni ten chlapec, co se ho ptal. Zvedl hlavu a když ho uviděl jenom se na něj překvapeně podíval -pohledem Co ty tu chceš?-a pokračoval v odhazování kamínků botou. Pak si Faolin uvědomil, že nemá na hlavě kápi. Ten kluk ale nijak nedal najevo, že by ho skutečnost, že Faolin je elf, nějak překvapila a taky nebyl vystrašený. Vlastně vypadal jako by se ho nic netýkalo.
"Ty se mě nebojíš?"zeptal se ho Faolin a přisedl si k němu.
"Elfové jsou spojenci Vardenů a ti bojují proti králi, tak proč bych se jich měl bát? Ale stejně, co dělá elf v Království? Můžou tě zabít!"vyčetl mu chlapec.
"Jsem tu za Bromem, kdysi jsme našli jednu skříňku a nedokážeme ji otevřít a ta skříňka, no já ti jí ukážu,"rozhodl se nakonec Faolin a vytáhl bednu ze zlata na světlo podvečerního slunce. "Ty znaky, to je Palancarština viď?"
"Ano, jak to víš? Nám trvalo čtyři roky než jsme na to přišli,"divil se elf
"Stejné symboly jsou všude kolem, na kamenných tabulkách, na stěnách téhle zříceniny spolu s malbami a na stěnách v jeskyních."
"Umíš v tom číst?"
"Trošku,"řekl chlapec a levou rukou se dotkl víka skříňky.
"Měl by to být návod, jak to otevřít…"
"Bez klíče ji neotevřeš a ten klíč musí zapadat tady do tohle zámku,"dotkl se chlapec díry na víku a Faolin si uvědomil, že ta díra tam nikdy dřív nebyla nebo spíš neviděl ji.
"Je to legenda, možná spíš proroctví, vypráví se tu o životě posledního krále Palancarů a něco o jeho rodině.
Jak přišel zlý muž na černém drakovi a spolu s ním i další jezdci, král se nechtěl vzdát
a Galbatorix na ně vypustil oheň a svou armádu, Palancarové zabili sedm draků a pět jezdců, ale stejně byli poraženi.
Před tím než byl král Palancar zabit, plivl Galbatorixovi do tváře a řekl mu, že žádný Palancar před ním nikdy dobrovolně neklekne. A královna, mocná věštkyně předpověděla, že jednoho dne Galbatorixe zničí člověk, jenž bude synem jeho vlastního služebníka, ale takových dětí bude víc. Galbatorix to může zvrátit jedině tím, že do okamžiku, co to bude třináct let od chvíle, kdy zemřel poslední jezdec v Galbatorixových službách a nebudou alespoň dvě dračí mláďata pospolu, pak Galbatorix bude vládnout na věky. Jestli ale alespoň dvě dračí mláďata sejdou se v ...tohle slovo nepřeložím... cest u růže na nebi v tento den, má Alagësie ještě naději."
"To tam vážně stojí?"
"Některé věci nedokážu přeložit úplně správně, ale tohle tam stojí."
"Kdo tě učil číst?"
"V Palancarštně?"
"V jakémkoli jazyce."
"Já nevím."
"Nevíš?"
"Nepamatuju se. Uměl jsem to už, když jsem sem přišel."
"Ty nejsi odsaď?"
"Moje máma jo, ale já se tady nenarodil, nepamatuju se, kde jsem dřív žil. Jednoho dne jsem se tu prý objevil a měl jsem stejné mateřské znamínko jako máma. Zvláštní, já si nepamatuju nic do svých tří, skoro čtyř let, ale pamatoval jsem si, kdy mám narozeniny."
"Možná si se praštil do hlavy, lidem pak často z hlavy vypadne, to co je důležité a zůstanou maličkosti."
"A elfům ne?"
"Elfům taky i když málokterý elf se praští do hlavy, jsme trošičku mrštnější."
"Mrštnější nebo ne, stejně mě nechytíš!"usmál se chlapec a než stačil Faolin mrknout, byl pryč. Elf se musel usmát, ten kluk byl vážně rychlý a především zvláštní. Pak si vzpomněl, co ten chlapec říkal o skříňce.
Bez klíče ji neotevřeš.
Ale kde je klíč?ptal se v duchu sám sebe Faolin, nakonec se rozhodl vrátit do Carvahallu, kousek před ním si nasadil kapuci. Jakmile vešel na náměstí všiml si, jak Hyir a ten chlapec na sebe hledí. Hyir měl v očích zvláštní výraz, který u něj Faolin nikdy neviděl. Chlapec se oproti tomu tvářil, jako by mu Hyir něco udělal. Pak se náhle otočil a zmizel mezi dvěma domy. Později, když slunce zapadlo se Eragon vrátil do vesnice a hned ho do nosu udeřil zápach kouře a lidské výkřiky. Vesničané nosili vodu k požáru.
Jeho dům hořel. Před ním uviděl strýce Gera, jak k sobě tiskne Rorana. Doběhl k nim a hned se zeptal.
"Kde je teta Mariana?"
"Uvnitř,"odpověděl mu strýc.
Eragon ani nevěděl, co dělá. Oběhl dům a hořícími dveřmi se dostal do kuchyně. Zakryl si nos a vyběhl na chodbu. Mariana byla v horním patře a snažila se sejít hořící schody.
V tu chvíli se stalo něco, na co nikdy nezapomněl.
Pod jeho tetou se propadlo hořící schodiště.
Eragona málem uhodil do hlavy trám, obalený plameny. Rozběhl se k tetě, její oblečení vzplálo, ale přesto ji dostal z pod třísek a nakonec vytáhl z domu. Vesničané se hned seběhli a polívali ji vodou z řeky Anory a Eragona odstrčili. Kouskem oka Eragon zahlédl, jak se na něj Hyir dívá se vztekem v očích, ale když mu zrak dopadl na Marianu, změnil se vztek v radost, na jeho tváři se usadil hrozivý úsměv. Pak zmizel mezi stromy. Eragon nezaváhal, bylo mu jasné, kdo stojí za požárem i když nevěděl proč.
Vydal se za Hyirem s jediným přáním, zabít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tomon Tomon | 14. května 2008 v 17:46 | Reagovat

Pěkný

2 Mireček Mireček | E-mail | Web | 29. června 2012 v 10:56 | Reagovat

Dobrej blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama