Psala jsem, psala jsem, propisce došla náplň a dopsala jsem. Tak teď píšu na počítači.

Květen 2008

3. kapitola-Draci jedni pitomí

14. května 2008 v 17:34 | Alisha Trianel Fare |  Otec a bratr
Murtagh se na Trnovi dostal za Waildrewem celkem snadno.
Jak Morzan řekl-za půl hodiny ho uvidíš-, tak se také stalo. Obrovský rudý drak si spokojeně seděl na okraji Velké pláně a pozoroval přilétajícího draka a jezdce.
Murtaghu! Ty jsi ale vyrostl! Měříš už mi skoro pod kolena!
Taky tě rád vidím Waily.
Tváříš se vážně a taky starostlivě. Co se stalo?
Zatím doufám nic. Ale může se stát.
A co se teda může stát?
Waily přestaň se chovat jak pětiletý! Vždyť je ti skoro 150!
148!
Tak dobře 148.
Tak co se teda může stát?
Můj "milý" otec si buď zabije nebo zmrzačí syna?!
No to by si mohl zkusit vztáhnout na tebe ruku! Znova! To bych si to s ním…
Já nemluvím o sobě.
Co???
Mluvím o mém mladší bratrovi.
Morzan mi tvrdil, že žádné další děti kromě tebe nemá! Lhář jeden!
On to neví!
Neví?
V tom je ta potíž! Můj bratříček je totiž na straně Vardenů a já bojím, že mu otec něco udělá.
Není to náhodou ten mladý jezdec?
Jo, přesně ten.
A to, to Galbatorix Morzanovi ještě neřekl?!
To by si snad měl vědět ty!
No dobře, neřekl. Ale určitě se to brzo dozví a pak…
To právě nechci! Morzan se to nesmí dozvědět, snažil by se Eragona dostat na naší stranu v téhle válce, ale Eragon je… stejně paličatý jako otec .
A stejně paličatý jako ty!
Trne!
Už mlčím.
To doufám.
Už můžu mluvit?
"Ne!"
Proč?
"Lidi mluví první!"
Hej!
"Už se vás dvou bojím,"řekl ironicky. Pomoc! Dvě přerostlý oheň chrlící tlustý lítací ještěrky se mě snaží sežrat!"zakřičel ze srandy.
Oba draci na něj výhružně zavrčeli, až ptáci na stromech vyděšeně vzlétli.
…………….-------………..--------------………..
Morzan po odchodu svého syna zůstal sedět v trůně ještě několik hodin. Ten mladý jezdec mu pořád vrtal hlavou.
Je přeměněný na elfa a byl to ještě člověk, když zabil stína-V ŠESTNÁCTI! A teď je mu sedmnáct-ne Murtagh říkal šestnáct a tři čtvrtě. Počkat! Jak to ví?
Takový podrobnosti jako datum narození či věk nikdy o nepřátelích nezjišťovali.
Murtagh mu poskytl sice výmluvu, ale zdaleka mu neřekl všechno.
" Ten bastard!"
Za to si můžeš sám, měl sis jeho matku vzít!
Sklapni Waildrewe!
Možná by ti pak řekla věci, které dodnes nevíš.
Co máš konkrétně na mysli?
Ale nic.
Waildrewe! Nelži mi!
Já ti to neřeknu!....Ty přitroublej magore, dodal drak po chvíli.
……………………………….-------------
Druhý den ráno svolal Galbatorix obrovskou válečnou poradu. Nikdo se nedivil novému rádci, Galbatorix je střídal pravidelně. Vždycky, když se něco pokazilo.
Celý den probírali, jak by mohli zajmout Vardenského jezdce. Murtagh se hnedka na začátku porady(ráno) někam vypařil, Morzan ho nazíral a viděl, jak letí na svém drakovi. Tak to nechal být a dál se věnoval tomu novému jezdci. Nakonec se rozhodlo, rudý jezdec ho musí zajmout. Jenomže Murtagh to asi neudělá.
No doufal jsem, že budu mít aspoň chvíli klid. Bohužel mě bohové nemají rádi.

2. kapitola-No na mě jdou mdloby!

14. května 2008 v 17:31 | Alisha Trianel Fare |  Otec a bratr
Na Murtagha šly mdloby, jeho otec si klidně nějakých sedmnáct let předstírá smrt a teď ho chce mít na blízku.
Kde byl sakra celý ty roky? A krom toho se teď z paláce zřejmě nedostanu na krok.
No bezva. Takže Eragona asi před našim milým fotrem-lotrem nebudu moct varovat.
Ach, bratříčku!Do čeho jsme se to dostali?
"Můžu jít za Wailienem?"zeptal se.
"Prvně musíme probrat toho jezdce,"odpověděl mu rázně Morzan.
"Co ti mám říct? Je to původně člověk, momentálně přeměněný na elfa a nikdo neví, jak. Je mu myslím sedmnáct...ne šestnáct a tři čtvrtě roku.
Má v sobě velkou sílu, je to mistrovský šermíř. Což ostatně byl už jako člověk. Durzu zabil před osmi měsíci v bitvě s trpaslíky a Vardeny, kterou Galboušek prohrál na plný…"
"On zabil stína?V šestnácti?!"
"Neskákej mi do řeči!"Prskl na otce Murtagh a dál pokračoval ve svém proslovu.
"Kterou Galbatorix posral na celý čáře. Zbytek znáš, cvičili ho elfové před nimi Brom, no a teď úspěšně odráží útoky královské armády jako jezdec Vardenů, kterým mimochodem velí žena.
"Ten Galbatorix je vážně neschopnej!"
"Je to Ažihadova dcera,"řekl pomalu Murtagh.
"A do prdele."
"Kupodivu si vede celkem dobře. Donutili nás ustoupit,"pokračoval Murtagh.
"Čím dál lepší,"zamumlal jeho otec v odpověď a pak si uvědomil jednu důležitou věc.
Murtagh šikovně změnil téma.
Co se mi to tu snaží zamlčet?Galbatorix mi chtěl něco říct, ale Murtagh mu v tom zabránil. Musí se to týkat toho jezdce, proč by ale o něm něco zatajoval?
Proč?
"No vrátím se k tomu jezdci, určitě jsi si jistý, že mi k němu nemáš už co říct?"
Murtagh viditelně ztuhl, ale pak pevný hlasem řekl.:
"Ne. Už nemám, co bych ti o Eragonovi řekl."
O Eragonovi?On mu říká jménem?
"Smím odejít?"
"Víš Murtaghu, já jsem vždycky na rozdíl od ostatních poznal, kdy tvá matka lže.
A u tebe je to stejné. Ptám se tě znova.
Je tu něco dalšího, co bych měl o tom jezdci vědět? Nebo spíš mám říct o Eragonovi?
Zvláštní, používáš jeho jméno.
Ty jsi zvyklý o něm mluvit jako o Eragonovi, ne jako o nepřátelském jezdci a to by si neměl dělat, když jde nepřítele."
Murtagh si povzdechl.
Něco mu musím říct! Ale ne celou pravdu.
Jen to čemu bude věřit, ale nebude pak mít podezření… Mám to!
"Před více jak tři čtvrtě rokem jsme spolu cestovali, když jsem utekl od Galbatorixe a taky jsme společně bojovali proti urgalům v bitvě pod Farthen Durem."
Morzan ztuhl, jeho syn ho tou poslední větou naprosto zaskočil.
On bojoval spolu s rebely? No to ho Galbatorix teda vychoval!
"Smím už teda odejít?"
"Jdi."

1.kapitola-Rozkazy a moula

14. května 2008 v 17:30 | Alisha Trianel Fare |  Otec a bratr
Murtagh se zhluboka nadechl. Když ho Galbatorix vytáhl z postele, čekal nějaký nový úkol, ale rozhodně ne svého vlastního otce.
"Čas těžko zastavíš,"zamumlal s pohledem upřeným na svoje boty.
Morzan se při těch slovech usmál-lidsky.
" Nevíš čirou náhodou, co se mi tu ten moula snažil říct?"zeptal se (Morzík). Murtagh si pevně uzavřel mysl.
Takže o Eragonovi neví! A nesmí se dozvědět. Kdo ví, co by mu udělal?!
"Takže nevíš! Slyšel jsem, že je v Alagaësii nový jezdec-jmenuje se Eragon, po prvním jezdci, zajímavé. Jako by někdo věděl, že to jméno nemám zrovna v oblibě. Řekl bych, že si se s ním už viděl, chci vědět, jak ani ne osmnáctiletý kluk může porážet šestkrát tak větší vojsko!?" Zavrčel Morzan s náhlou prudkostí.
"Já myslel, že tě už Galbatorix informoval, ale zdá se že ne,"řekl s jízlivým tónem v hlase Murtagh.
"On se ti Galbatorix nepochlubil, že kdyby na hledání vejce Vardenů, které uniklo tomu tupci Durzovi, neposlal ra'zaky a ti,
tomu milému jezdci nezabili strýce, byl by na naší straně, viď? Jo a doufám že tě Galboušek alespoň upozornil, že kouzlí skoro stejně dobře jako já a tím pádem je v kouzlení lepší než skoro všichni kouzelníci v Alagëasii!"
" Jestli umíš kouzlit líp než on, proč jsi ho ještě nezajal?" Zeptal se Morzan.
"Nechtělo se mi a Galbatorix neřekl ,prosím!' A já se mu ještě ke všemu musel složit tu pitomou přísahu věrnosti!"Odsekl mu jeho syn a vztekle zavrčel. Morzan zatnul levou ruku v pěst.
Přísaha.
No počkej Galbatorixi, tohle ti vrátím i s úroky. Zavřel oči a vyhledal ustrašenou mysl krále.
"POJĎ SEM.HNED!" Zakřičel na něj v duchu.
"Už jdu, můj pane!" Zazněla tichá odpověď.Galbatorix přicupital a uctivě se uklonil.
"Přejete si, můj pane-?"
"Okamžitě zbav mého syna té přísahy nebo z tebe nadělám kousíčky ne větší než zrnka písku!"
"Jistě. Hn-hned"Zakoktal Galbatorix, odříkával pomalu slova a Murtagh cítil jak se temná vlákna, co mu zakrývala mysl rozplývají.Jeho mysl byla volná. Ještě před pár hodinami by jásal, teď ne.
Teď je tu můj otec a zřejmě se každou chvíli dozví, že Eragon je jeho syn. Nebo nedozví a ublíží mu. Zatraceně co mám dělat? Waildrew(ve starověkém jazyce trnitý drak-drak s trny)! No jasně, řeknu to Wailimu!Murtagh ačkoli nenáviděl svého otce, jeho draka zbožňoval a drak zase zbožňoval Murtagha.
Ten otci nic neřekne. Je to kamarád. Řekne mu to jedině, kdyby chtěl otec Eragonovi nějak ublížit.
"Je tu někde Waildrew?"Zeptal se opatrně Murtagh otce.
"Tak tuhle otázku jsem čekal! Je na sever od města, letecky na tvém drakovi ti to bude trvat tak… půl hodiny... než ho uvidíš."Řekl mu s klidem Morzan a pohledem stále vraždil Galbatorixe.
"Co mám s tebou dělat?"Povzdechl si.
"Všechno zkazíš!
"Pane musím vám říct, že ten mladý jezdec je…"
"Přeměněný na elfa!"zabručel Murtagh a zabránil tak odhalení svého bratra. Morzan zvedl obočí.
Přeměněný na elfa, co je tohle za kravinu?
"To také, ale především je to…"
"Jezdec s jedinou dračicí v celé Alagëasii."
"To ano, ale především je to…"
"Jediný jezdec, co ti nakopal prdel na dálku?"zkusil typovat Murtagh.
-myslí se tím že porazil jeho armádu-vydali se na ústup-
Morzan se začal smát.
"Ty jeden…"začal Galbatorix.
"Galbatorixi, myslím si, že si radši o záležitostech ohledně toho jezdce raději popovídám s Murtaghem, protože než ty se vymáčkneš, tak Murtagh bude umět nazpaměť celou uralskou abecedu."
"Urgalové přece abecedu nemají!
Vždyť většina neumí ani číst či dokonce psát a počítat umějí jenom proto,
aby dobře odhadli stav nepřátelského vojska!"bručel Murtagh.
"Murtaghu, rád bych ukončil toto téma,"řekl Morzan a ještě se mu v hlase odrážel smích.
"Galbatorixi, ty jdi spát. Ráno, přesně v devět hodin mi sem naklušeš a s tebou budou všichni generálové, velitelé …"vyjmenovával další a další lidi a pak ještě dodal.:
"A zítra ráno budeš dělat, jako by nic. Nechci, aby všichni hned věděli, že jsem naživu.
Sedneš si na trůn a já ti budu dělat jakoby rádce. Rozumíš?"
"Ano, pane."
"A nech uklidit křídlo, ve kterém je Murtaghův pokoj, chci ho mít na blízku,"rozkázal ještě.

Prolog-Starý známý

14. května 2008 v 17:27 | Alisha Trianel Fare |  Otec a bratr
Eragon se znepokojeně zahnízdil. Ušlo už několik dní od bitvy na Hořících pláních a jeho posledním střetnutím s bratrem.
Od té doby skoro nespal. Dnes konečně usnul, ale neklidně sebou házel, Safira často pozorovala tok jeho myšlenek, snů, nadějí a snažila se mu být oporou. Ve vzduchu viselo něco tajemného avšak známého.
Jakoby se vracel někdo z minulosti. Osoba, jenž změní osud všech lidí v Alagaësii.
Pro Eragona bylo velice těžké být hrdinou Vardenů. Musel být dobrým rádcem, diplomatem, bojovníkem i dočasným velitelem Du Vrangr Gata.
Jedinou útěchu kromě Safiry mu dodával Roran, vždy mu stál věrně při boku. Ale poslední dva dny pořád obletoval Katrinu, kterou mu Eragon přivezl od ra'zaků.
Byl to tuhý boj, ale mladý dračí jezdec přesto zvítězil a pomstil nejen smrt otroků, jenž byli posíláni k Ra'zakům, Gera a Broma, ale i svůj vlastí osud, jenž byl zpečetěn právě díky těmto stvůrám.
Muž na černém koni rychle cválal nočním městem až k hradu, kde sídlil král, u brány ho zastavili stráže.
" Kdo jsi? A co tu chceš?!" Vyštěkli na temného jezdce.
Spod kapuce mu padali tmavé vlasy, a byli vidět také oči, jenž byli téměř černé, divoké, … strašlivé. Měl vysokou svalnatou postavu, převyšoval muže o jednu celou hlavu.
" Zaveďte mě ke králi nebo zemřete!"Zasyčel.
" Nemáš právo nám rozkazovat!" Zakřičel jeden ze strážných.Mužova dlaň se zableskla. Strážný se chvíli zmítal ve strašlivých křečích, křičel, prosil, až vydechl naposled.
Jeden starší strážný muže poznal.
Pamatoval si ho ze dne, kdy odcházel,
kdy ho viděli naposledy.
"Odpusťte neslušná slova těchto mladíků," řekl a uklonil se.
"Jsou moc mladí ,aby si pamatovali, s jakou úctou se mají chovat, k někomu jako jste vy. Následujte mě, prosím."Muž hodil otěže strážným-přitom mu spadla kapuce- a vyrazil za jediným, kdo ho poznal. Konečně došli před velké zavřené dveře. Strážný na chvíli zmizel a po chvíli se zase objevil celý zadýchaný a vystrašený.
"Ohlásil jsem vás!" Vyhrkl.
"Příště buď rychlejší nebo pošli někoho napřed, nemám čas tu takhle vystávat na to, než milost král vstane z postele!"Zavrčel a odfrkl si, a ještě než vstoupil masivními dveřmi si znova natáhl kapuci.
"Kdo jsi, že se opovažuješ mě rušit v těchto dnech a ještě v tak pozdních hodinách?" Rozčiloval se Galbatorix.
"Cožpak ty mě nepoznáváš, starý příteli? Mě! Toho, jenž jsi nechal umřít i když jsi tomu mohl zabránit!" Řekl muž a stáhl si kapuci.
Galbatorix zalapal po dechu. Vždyť on měl být dávno mrtvý. To přece není možné. Brom ho přece zabil.
"Ale je, Saritöre!" Usmál se Morzan.
"A nediv se, že ti vidím do myšlenek! Znám tvé pravé jméno a proto si můžu dělat, co chci!" Zavrčel.
"Ano, jistě pane!"Galbatorix se málem začal plazit po podlaze, byl vystrašený ostatně jako vždy, když se setkali.
"Když máme vyřešeno, kdo tady komu velí, chci vidět svého syna!"
"Pane měl byste vědět, že…"
"TEĎ HNED!"
"Ano, jistě!"Morzan se pohodlně usadil na trůn a vyčkával. Po chvíli do místnosti vstoupil Galbatorix a ještě nějaký tmavovlasý mladík
.Byl vysoký a urostlý, u pasu měl rudý meč. Na pravé dlani se mu leskla dračí značka.
Jezdec!Pomyslel si Morzan a ledově se usmál.
"Pane mohu vám tedy říct…" Začal bývalý král.
"Zmlkni a vypadni z této síně!" Vyštěkl Morzan. Galbatorix se raději opravdu vzdálil.
Murtagh stál a nevěřícně se díval na svého otce, uši se mu již zašpičaťovali a jeho oči byli mnohem tmavší, než si je Morzan pamatoval.
"Vyrostl si."
Eragon se prudce vymrštil do sedu, celé tělo měl zpocené, oči vytřeštěné. Ten sen byl až neskutečně živý. Pomyslel si. Nebo to nebyl sen?

2.kapitola-Když smrt své sítě spřádá-první část

12. května 2008 v 18:01 | Alisha Trianel Fare |  Oheň a vítr
Faolin si všiml, jak chlapec zmizel mezi stromy a vydal se za ním, dvakrát ztratil stopu a musel se vracet. O něco tedy přišel.
Eragon Hyira dohnal snadno, v tomhle úseku dračích hor znal každý kámen i potok a mnohé zkratky.
"Proč?!"zařval chlapec, když před sebou uviděl mužskou postavu, poblíž řeky, jenž mizela ve vodopádu.
Válečník se otočil a probodl chlapce, stojícího vedle statné borovice, vražedným pohledem.
"Kvůli tobě!"vyštěkl Hyir.
"Kvůli mně?"
"A kvůli těm, kteří tě vychovali!"
"Teta Mariana a strýc Gero?"
"Ne, kvůli muži, jenž byl spíš netvor než člověk a ten tě vychoval, on a zbytek jeho rodiny!"
"O čem to mluvíš?"
"Ty si to zřejmě nepamatuješ, co? Já se jenom divím, jak to že jsi na živu! Který člověk tě nechal naživu i když věděl, kdo jsi? Čí jsi syn."
"Co ty víš o mých rodičích?"
"To že bych je bez váhání zabil, stejně jako tebe,"prohlásil Hyir a vzápětí na Eragona letěla zářící koule, rychle se schoval za strom. Hyir se k němu začal přibližovat a stále házel zářící koule, které po sobě ve stromu zanechali několik velkých děr.
Bojovník chlapce přinutil ustupovat blíž k vodopádu, ale množství kouzel ho vyčerpalo tak si vytáhl meč.
Eragon využil příležitosti, když ho Hyir nesledoval tak pozorně a vykopl mu meč.
Ten odletěl pryč a zapíchl se mezi kameny uprostřed řeky, blízko okraje vodopádu.
Hyir se po Eragonovi ohnal rukou, ale chlapec se sehnul a utíkal k řece.
Hyir mu byl v patách.
Eragon se vrhl do řeky a Hyir skočil za ním, ohnal se mu po krku, ale chytil pouze zlatý přívěšek na kožené šňůrce, ten se přetrhl a zůstal Hyirovi viset v rukách.
Už chlapce skoro měl, když se chlapec náhle otočil a prudce máchnul těžkým mečem.
Rána zasáhla Hyira do krku a krev se valila ven.
Spadl do řeky už mrtvý.
Chlapec se s šokem ve tváři díval na zkrvavený meč, od něhož měl i umazané ruce.
Náhle slyšel zapraskat větvičku. Otočil se tím směrem.
Faolin viděl, jak se chlapec zabil Hyira a nemohl tomu uvěřit.
Vždyť Hyir byl skvělý kouzelník a boj s mečem zvládal velice dobře a tomu klukovi bylo tak sedm.
Faolinovi už došlo, proč se Hyir na chlapce tak divně díval, chtěl ho zabít a jistě způsobil i ten požár.
Hoch měl ruce od krve. Teprve při pohledu na ty ruce mu došlo, že chlapec asi zabil poprvé.
Vykročil k němu.
Tu náhle hoch couvnul a upustil meč, Hyirův meč.
Sehnul se vzal Hyirově mrtvole svůj řetízek.
Jak se mu podařilo sebrat Hyirovi jeho meč? Pomyslel si Faolin.
Čím blíž byl Faolin u řeky, tím víc chlapec souval k okraji vodopádu.
Tam si sedl na jeden velký kámen a pozorně Faolina sledoval, dokud nebyl jen pár metrů od něj. Faolin zatím nechtěl použít kouzlo, aby se chlapec nevyděsil a nespadnul.
Pak si chlapec stoupnul a překřížil malé ruce.
Faolin strnul hrůzou.
Ale chlapec se jen smutně usmál a udělal krok dozadu.
Přepadl přes okraj vodopádu a zmizel pod vodou. Faolin se chvíli opatrně díval, jestli se někde nevynoří, po pár minutách, když už chtěl odejít, s tím, že chlapec zahynul v řece, všiml si, že na okraji skály je něco třpytivého. Sehnul se a vymotal z větviček zlatý medailon s tmavě červeným drahokamem uprostřed, šňůrka byla přetržená.
Chlapci musel vypadnout z rukou než skočil. Faolin se několik minut díval na řetízek. Byla to mistrovská práce, byl v něm jistý mechanismus, který by člověku snadno unikl, ale Faolin poznal, že je v něm nějaká schránka. Jenomže Faolin ač se snažil jak chtěl, nemohl přijít na to, jak se to otevírá. A pocitem, že dnešní den stojí za návštěvu Galbatorixe (kterou by asi Faolin nepřežil) se vydal elf zpátky do vesnice, aby vyhledal Broma a dohodl se s ním, co udělají s Hyirovým tělem.

1. kapitola-Oheň v Carvahallu

12. května 2008 v 18:01 | Alisha Trianel Fare |  Oheň a vítr
Ten muž se mu vyloženě nelíbil. Připadal mu takový…zlý. Měl tmavé vlasy protkané stříbrem a šílené oči, jinak se nazvat nedaly. Eragon se ho ale nebál, zatím.
Tento vysoký muž přijel do Carvahallu za Bromem, zdejším vyprávěčem. Zaplatil si pokoj ve zdejším hostinci.
Spolu s ním přijel za Bromem i další muž, ale ten měl kápi a tak Eragon nevěděl, jak vypadá. Byl ale vyšší než první muž a zdál se být přátelský.
Když se ho Eragon opovážlivě zeptal, proč si nesundá kápi, odpověděl. :
"Mám za sebou jistou nehodu a od té doby svou tvář radši skrývám. Je to tak lepší, když lidé nevědí, jak vypadám, než aby se mnou zacházeli jako s vyvrhelem."
"Já jsem taky vyvrženec. Věčně chodím po dračích horách a ještě se mi nic nestalo, ostatní chtějí, abych tam nechodil, ale já jdu vždycky zase znova,"řekl mu Eragon a sklopil oči.
"Jen málokdy můžeme vyhovět přáním všech okolo nás."
"Jenomže, on nikdo nechce, abych tam chodil."
"Jistě, to budou říkat do té doby než jim tvé loudání se po horách něco přinese. Třeba jestli tu máte bylinkářku, tak v dračích horách roste spousta bylin, které by se jí možná hodili. Pro ni by to mohlo být výhodné,"řekl mu muž a podle hlasu mu bylo tak pětadvacet. Na tváři sedmiletého chlapce tahle slova vyvolala úsměv, pak asi něco spatřil, protože odběhl.
Eragon sice nic zvláštního neviděl, ale vzpomněl si, že už dávno má být doma na obědě.
Dva muži se mezitím, co jedl, vydali do Bromova domu. Faolin si ještě cestou uvědomil, že ten chlapec sem nezapadá, všichni, které tu viděl, měli světlé vlasy, ale ten kluk je měl tmavě hnědé.
"Neměli jste sem chodit!"řekl Brom rozhořčeně, když jim otevíral.
"Ale…"začal přátelský muž.
"Zvlášť ty ne, Faoline! Můžou tě kdykoliv odhalit a víš, co by král dal za živého elfa?!"
"Mě by živého nedostali!"odsekl mu na to elf.
"Nemluv se mnou tímhle tónem mladíku! Možná, že jsi elf, ale pořád jsem starší než ty!"
"A jsi bývalý jezdec! Kolikrát budu muset ještě tohle poslouchat?"zavrčel Faolin, když si sedal ke stolu a jeho společník ho následoval i s Bromem.
"Tak a dost! Nejsme tu kvůli hádkám!"
"Máš pravdu, Hyire,"uklidnil už se Faolin.
"Tak proč tu teda jste?"
"Zjistili jsme, kdo dělal tu zlatou skříňku, kterou jsme našli před čtyřmi lety."
"A kdo teda?"
"Palancarové, ty znaky na bocích té skříňky jsou vlastně písmem Palancarů, ty sice mluvili stejně jako ostatní lidé, ale psali jinak."
"A víte co znamenají?"
"Bohužel ne a právě proto jsme se vydali za tebou, protože jsi mi říkal, že se usadíš v údolí jménem Palancar a doufali jsme, že někdo odsud umí ty znaky přečíst."
"To dost pochybuji, poslední koho jsem znal a uměl alespoň trošku Palancarsky číst byl Morzan, kterého to naučila Eviän(tak se říkalo Seleně). Možná to umí Murtagh, ale že by se našel někdo další? To pochybuji. Palancary vyvraždil Galbatorix před víc jak padesáti lety. Ten jazyk už je zapomenutý,"řekl Brom smutně.
"A nikdo tady neumí Palancarsky číst?"zeptal se Hyir.
"Myslím, že ne. A i kdyby jen málo lidí by nám bylo ochotných pomoci,"odpověděl mu Brom a začal se bavit s Hyirem. Faolin se s pocitem, že tam vůbec nemusí být vytratil z Bromova domu i se zlatou skříňkou. Před tím než vyšel si natáhl kapuci. Vydal se lesem a přebrodil i řeku, opět šel lesem, přičemž mu jedna větev srazila kapuci a nakonec se vyšplhal na hodně vysoký kopec a tu náhle se mu před očima objevila neuvěřitelná podívaná.
Zbytky starého kamenného kradu, v pozadí vodopád a uprostřed nich seděl velkém kameni ten chlapec, co se ho ptal. Zvedl hlavu a když ho uviděl jenom se na něj překvapeně podíval -pohledem Co ty tu chceš?-a pokračoval v odhazování kamínků botou. Pak si Faolin uvědomil, že nemá na hlavě kápi. Ten kluk ale nijak nedal najevo, že by ho skutečnost, že Faolin je elf, nějak překvapila a taky nebyl vystrašený. Vlastně vypadal jako by se ho nic netýkalo.
"Ty se mě nebojíš?"zeptal se ho Faolin a přisedl si k němu.
"Elfové jsou spojenci Vardenů a ti bojují proti králi, tak proč bych se jich měl bát? Ale stejně, co dělá elf v Království? Můžou tě zabít!"vyčetl mu chlapec.
"Jsem tu za Bromem, kdysi jsme našli jednu skříňku a nedokážeme ji otevřít a ta skříňka, no já ti jí ukážu,"rozhodl se nakonec Faolin a vytáhl bednu ze zlata na světlo podvečerního slunce. "Ty znaky, to je Palancarština viď?"
"Ano, jak to víš? Nám trvalo čtyři roky než jsme na to přišli,"divil se elf
"Stejné symboly jsou všude kolem, na kamenných tabulkách, na stěnách téhle zříceniny spolu s malbami a na stěnách v jeskyních."
"Umíš v tom číst?"
"Trošku,"řekl chlapec a levou rukou se dotkl víka skříňky.
"Měl by to být návod, jak to otevřít…"
"Bez klíče ji neotevřeš a ten klíč musí zapadat tady do tohle zámku,"dotkl se chlapec díry na víku a Faolin si uvědomil, že ta díra tam nikdy dřív nebyla nebo spíš neviděl ji.
"Je to legenda, možná spíš proroctví, vypráví se tu o životě posledního krále Palancarů a něco o jeho rodině.
Jak přišel zlý muž na černém drakovi a spolu s ním i další jezdci, král se nechtěl vzdát
a Galbatorix na ně vypustil oheň a svou armádu, Palancarové zabili sedm draků a pět jezdců, ale stejně byli poraženi.
Před tím než byl král Palancar zabit, plivl Galbatorixovi do tváře a řekl mu, že žádný Palancar před ním nikdy dobrovolně neklekne. A královna, mocná věštkyně předpověděla, že jednoho dne Galbatorixe zničí člověk, jenž bude synem jeho vlastního služebníka, ale takových dětí bude víc. Galbatorix to může zvrátit jedině tím, že do okamžiku, co to bude třináct let od chvíle, kdy zemřel poslední jezdec v Galbatorixových službách a nebudou alespoň dvě dračí mláďata pospolu, pak Galbatorix bude vládnout na věky. Jestli ale alespoň dvě dračí mláďata sejdou se v ...tohle slovo nepřeložím... cest u růže na nebi v tento den, má Alagësie ještě naději."
"To tam vážně stojí?"
"Některé věci nedokážu přeložit úplně správně, ale tohle tam stojí."
"Kdo tě učil číst?"
"V Palancarštně?"
"V jakémkoli jazyce."
"Já nevím."
"Nevíš?"
"Nepamatuju se. Uměl jsem to už, když jsem sem přišel."
"Ty nejsi odsaď?"
"Moje máma jo, ale já se tady nenarodil, nepamatuju se, kde jsem dřív žil. Jednoho dne jsem se tu prý objevil a měl jsem stejné mateřské znamínko jako máma. Zvláštní, já si nepamatuju nic do svých tří, skoro čtyř let, ale pamatoval jsem si, kdy mám narozeniny."
"Možná si se praštil do hlavy, lidem pak často z hlavy vypadne, to co je důležité a zůstanou maličkosti."
"A elfům ne?"
"Elfům taky i když málokterý elf se praští do hlavy, jsme trošičku mrštnější."
"Mrštnější nebo ne, stejně mě nechytíš!"usmál se chlapec a než stačil Faolin mrknout, byl pryč. Elf se musel usmát, ten kluk byl vážně rychlý a především zvláštní. Pak si vzpomněl, co ten chlapec říkal o skříňce.
Bez klíče ji neotevřeš.
Ale kde je klíč?ptal se v duchu sám sebe Faolin, nakonec se rozhodl vrátit do Carvahallu, kousek před ním si nasadil kapuci. Jakmile vešel na náměstí všiml si, jak Hyir a ten chlapec na sebe hledí. Hyir měl v očích zvláštní výraz, který u něj Faolin nikdy neviděl. Chlapec se oproti tomu tvářil, jako by mu Hyir něco udělal. Pak se náhle otočil a zmizel mezi dvěma domy. Později, když slunce zapadlo se Eragon vrátil do vesnice a hned ho do nosu udeřil zápach kouře a lidské výkřiky. Vesničané nosili vodu k požáru.
Jeho dům hořel. Před ním uviděl strýce Gera, jak k sobě tiskne Rorana. Doběhl k nim a hned se zeptal.
"Kde je teta Mariana?"
"Uvnitř,"odpověděl mu strýc.
Eragon ani nevěděl, co dělá. Oběhl dům a hořícími dveřmi se dostal do kuchyně. Zakryl si nos a vyběhl na chodbu. Mariana byla v horním patře a snažila se sejít hořící schody.
V tu chvíli se stalo něco, na co nikdy nezapomněl.
Pod jeho tetou se propadlo hořící schodiště.
Eragona málem uhodil do hlavy trám, obalený plameny. Rozběhl se k tetě, její oblečení vzplálo, ale přesto ji dostal z pod třísek a nakonec vytáhl z domu. Vesničané se hned seběhli a polívali ji vodou z řeky Anory a Eragona odstrčili. Kouskem oka Eragon zahlédl, jak se na něj Hyir dívá se vztekem v očích, ale když mu zrak dopadl na Marianu, změnil se vztek v radost, na jeho tváři se usadil hrozivý úsměv. Pak zmizel mezi stromy. Eragon nezaváhal, bylo mu jasné, kdo stojí za požárem i když nevěděl proč.
Vydal se za Hyirem s jediným přáním, zabít.

3.kapitola-Rozhovor a spaní

11. května 2008 v 21:31 | Wailien |  Life of Selena
Jeli bez přestávky až do svítání, kdy Morzan navrhl přestávku, aby se koně mohli napít a napást. Zastavili u malého potoka sedli si do trávy. Morzan vyhrabal nějakou brašnu a vytáhl s ní hrajíc chleba a kus sýra. Byli už skoro na kraji údolí a Selenina otce Kadoka ještě nenapadlo, že by vážně odešla s Carvahallu. Myslel s, že jenom někde trucuje v horách.
"Chceš?"nabídl jí jídlo.
Přikývla a vzala si od něj kus chleba.
"Jak se vlastně jmenuješ?"zeptal se Morzan zatímco ukusoval sýr.
"Selena. A ty? Jak ti říkají?"
"Nejčastější slovo, kterým mě nazývají je kretén, pak hulvát, idiot…"
"A něco normálnějšího by nebylo?"
"Vůl?"zkusil to Morzan. To Selenu rozesmálo.
"Jo a většina žen mi říká drahoušku a taky…"
"Dost přestaň!"smála se, až ji bolelo břicho.
"Můžeš mi říkat Mörlen."
"Tak se nejmenuješ, viď?"
"Ne."
"Proč mi nechceš říct, svoje pravé jméno."
"Kdybys ho věděla, utekla bys ode mě."
"Tobě by to vadilo?"
"Mám rád společnost krásných žen."
"Mám to brát jako kompliment?"
"Hm…možná jako malý kompliment,"řekl po chvíli Morzan a přitrouble se při tom usmíval.
"To se takhle tváříš na každou ženskou nebo jenom na mě?"
"Jak se tvářím?"
"No asi jako bys chtěl říct, půjdeš se mnou do postele?"
"A šla bys?"
"Ne!"
"Tak nevím, co řešíš, krom toho, už by jsme měli vyrazit,"řekl a vstal. Selena ho celkem neochotně následovala. Když lezl na koně spadla mu na zem, jedna z jezdeckých brašen a vysypalo se z ní něco velkého a zlatého, seskočil a rychle to zastrčil zpátky.
Stejně si všimla toho oslonivého třpytu zlaté skříňky.
Byla celá zlatá jenom měla sem tam stříbrné nápisy a na vrchu měla rubíny a safíry zasazené do podoby dvou draků propletených do sebe. Prostě nádhera.
Jeli dál a ona se nezeptala, kde tu skříňku vzal, ale připadala jí povědomá. Kolem poledne, když už v sedle málem usínala, si vzpomněla, že ta skříňka byla v jedné z jeskyní poblíž zřícenin hradu a to na jakémsi oltáři uprostřed, kam se nedalo dostat, protože kolem oltáře byla propast, do té jeskyně se dalo dostat jen velice těžko, byla v ní spousta pastí.
Selena v té jeskyni byla jenom dvakrát, protože se tam necítila moc dobře, jako by tam bylo něco…děsivého.
Z ospalosti i úvah nad skříňkou ohromné ceny jí vytrhlo zazívání jejího společníka.
"Myslím, že by jsme se měli utábořit, já jsem tuhej."
"Já taky, spala bych minimálně týden,"řekla, když se konečně utábořili, Morzan ještě dodal.
"To není zrovna moudré, kdybys nevstala, nešla bys ani na záchod a pak…"
"CHRR."